Telecí
(* 1403) - od roku 1403 je v záznamech zdejší farnost, roku 1601 zde byl nakrátko zřízen sklad soli.
Obec Telecí leží poblíž královského věnného města Poličky, na východním okraji Českomoravské vrchoviny. Je součástí Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Poličku založil král Přemysl Otakar II. roku 1265 v místě hraniční strážní osady Na poličkách - tehdy ve významu na rovinkách. (Obr. zakládací listiny). Vojenské posádky byly umístěny podél tzv. Královské zemské stezky (od 19. stol. název Trstenická) vedoucí z Bavorska přes Prahu do markrabství Moravského. Na ochranu před bandity, zvláště v oblasti hlubokých pohraničních hvozdů, musely cestující obchodníky, vrchnost i církevní poselstva, doprovázet mezi jednotlivými posádkami ozbrojené oddíly. Z německých oblastí přicházeli také kolonizátoři nově zakládaných měst, kteří od krále obdrželi mnohé cestovní i osídlovací výhody. Kupř. v místech jejich dřívějšího pobytu jim měly být prominuty všechny tresty, kromě dluhů. V lesnaté pahorkatině vysočiny vznikaly také osady dřevorubců, po vyžďáření části lesů také zemědělců, později i horníků těžících rudu. V kraji se postupně usídlila i část vysloužilých strážců zemské cesty.
Z nejstarší dochované církevní písemnosti vyplývá, že roku 1403 byla ve vsi Teleczie již větší farnost s kostelíkem. Vznik původní osady spadá patrně do století třináctého. Obyvatelstvo východních Čech se později hlásilo převážně k církvi podobojí, Jednotě bratrské, či jiným reformačním směrům. V Litomyšli sídlilo biskupství Jednoty bratrské, také první tiskárna spisů Komenského, Chelčického a další literatury, později označené jako kacířské. V období pobělohorské rekatolizace se mnoho pronásledovaných rodin uchýlilo do kopců Vysočiny. Také v Telecím byly znova osídleny dříve opuštěné grunty, přestavbou pak vznikaly čtyřstranně uzavřené dvorce s okny jen do vnitřního dvora. Rodiny tak mohly tajně dál setrvávat ve víře předků, předčítat z Písma, zpívat z kancionálů. Když v roce 1781 císař Josef II. vyhlásil Toleranční patent, velká část obyvatel se hned přihlásila k nové církvi evangelické. Postavili si i nový kostel. Gotický kostelík ze 14. stol. původně patřil nerozdělené církvi západokřesťanské, po husitských válkách byl užíván církví podobojí. V době pobělohorské připadl církvi římskokatolické a je zasvěcen sv. Maří Magdaléně. Součástí kruhového obezdění hřbitova, v jehož středu kostel stojí, je průchozí obranná zvonice. Střílnami ve zděné části se v případě ohrožení obce mohl bránit přístup ke kostelu i shromáždění farníci.
Co navštívit v okolí
Kostel sv. Martina
Kostel sv. Martina - jednolodní, původně románský tribunový kostel z 1. pol. 13. století. Z nejstarší etapy výstavby se dochovalo kvádříkové zdivo lodi a věže s románskými okénky. Gotický presbytář byl přistavěn ve druhé polovině 14. století, jak svědčí konzoly klenby se znaky litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka.
V 16. st. byl kostel rozšířen přístavbou sakristie a severní předsíně, z téže doby pochází renesanční jižní portál a úprava původního románského severního portálu (1553). Zařízení kostela je převážně klasicistní (po r. 1785), na hlavním oltáři je obraz sv. Martina od Jana Umlaufa.
Evangelický kostel
Evangelický (toleranční) kostel byl v Borové postaven v období 19.4. – 24.5.1784. Kamenná budova je obdélníkového půdorysu a jednoduchého stylu. Stavba byla provedena podle diktátu tolerančního patentu vydaného císařem Josefem II. v roce 1781 a proto kostelík nemá žádnou věž se zvonicí. Vzhled interiéru je zachován v podobě, kterou měl již v době svého vzniku. Nalezneme zde kruchty a kazatelnu, jejichž zábradlí je zdobeno jednoduchou řezbou. Dále pak „stůl Páně“, dřevěné lavice a součástí vybavení jsou také varhany z poloviny 19. století.
Litomyšlský zámek
Zámek v Litomyšli je zajímavou ukázkou úpravy italského renesančního paláce na českomoravském pomezí. Byl postaven v 60.–80. letech 16. století nejvyšším kancléřem Království českého Vratislavem II. z Pernštejna jako dar pro milovanou ženu Marii Manrique de Lara. Okázalou rezidenci Pernštejnů doplnily v 17. a 18. století barokní a klasicistní úpravy provedené dalšími majiteli - hraběcími rodyTrauttmansdorffů a Valdštejnů-Vartenberků za účasti předních barokních umělců.